Outdoor art 2

Všechno kolem mne se do mne vtiskává. Nejsem však pouhou schránkou, kde se hromadí vzkazy. Snažím se také, tak jako každý, číst jaká to poselství mi sděluje ona matrice. Učím se z ní vyznat se v rejstříku forem a vím také, že i já mohu něco přikreslit. Jako když děti dokreslí do dlaždic skákacího panáka, tak i já jsem občas ponouknutá nějakým místem ke hře a mám chuť si ji společně s jinými zahrát a pak se ptám: hrajete taky?



Ty různé umělecké nápady a hry, co lemují mou cestu, jsou skladem na adrese: pb-outdoor-art.blogspot.com Na tomto blogu následují další...

Místo: Statek v obci Čejov ‚ okr. Pelhřimov

Datum: Listopad 2010

Události poslední doby, kdy mě neustále popotahují policajti pro několik obrázků, které jsem nastříkala na zeď, mi pro další street-artové pokusy v ulicích příliš nenahrávají a tak jsem využila tohoto pro mne nejistého období, abych jedné své milé kamarádce, která má koně a jezdí na nich, namalovala velký obraz na plechu. Pokusila jsem se na obraze zachytit moment přípravy před vyjížďkou, protože kamarádku takto vlastně vídám nejčastěji. Obraz jsem poté s jejím souhlasem vyvěsila na boční zeď jejího statku. Doufám, že jí tento můj dárek bude dělat radost. Je to takový outdoor-art na vesnici :)

*****

Místo: Ulice Vrchlického, Praha 5 - Košíře
Datum: Listopad 2010

Před několika dny jsem navštívila kamaráda v Praze. Jmenuje se Matěj Lipavský a je malíř. Věnuje se zejména krajinomalbě. Odkaz na jeho internetové stránky zde.
Poté, co jsem mu vyprávěla o svých uměleckých pokusech v ulicích a jak smutně občas končívají – na policejní stanici a poté před soudem – mi řekl, ať jen neklesám na mysli, že mu má činnost připadá smysluplná a že jako projev sympatií též zkusí udělat něco podobného. Učinil následující… 
Nejprve vytvořil dle mého soudu velmi pěknou znakovou kresbu madonky v zahradě.

Poté podle ní vyrobil šablonku.

Následně tento motiv nastříkal sprejem na nalezené černé sklo. Sklo jsme společně připevnili ke zdi jedné výrobní haly, která stojí v rušné ulici.

Jenže už po několika málo dnech sklo zmizelo. Buďto ho někdo ukradl, že se mu líbilo, což bych považovala za tu lepší variantu, nebo ho někdo odstranil, protože se mu naopak nelíbilo, což by mně bylo líto – věc mi totiž připadala dobrá. Chtěla bych alespoň touto zmínkou Matějovi moc poděkovat.
Když jsem později z Prahy odjížděla, daroval mi Matěj svoje 2 maličká, leč překrásná dílka, jakési 2 drobné domácí oltáříky. Jde o 2 znakové kresby v plexiskle, které se v protisvětle dík barevným foliím krásně rozzáří. Jsou to motivy Zvěstování a Narození. Jakmile jsem dorazila domů, nainstalovala jsem je do oken.

Ačkoliv jsou to práce pro interiér, mohou zde mít své místo, protože velmi citlivě pracují s okolním prostředím. Tento Matějův nápad se mi moc zalíbil a také bych moc ráda někdy něco podobného udělala.

*****
Místo: ul. Plzeňská, Praha 5 - Košíře

Datum: Prosinec 2010

Uskutečnila jsem premiérový pokus drobného nápadu – projektu, kterému říkám Street poetry. Nejedná se o nic výjimečného, neboť se prakticky shoduje s klasickým výlepem plakátů. Jen lapidární srozumitelná informace plakátu je nahrazena obyčejnou až civilní poezií. V tomto případě jsem použila verše Fráni Šrámka – Vítr. Nedověje, nedoletí, co jsi větru svěřil, i kdyby to vítr dones, kdo by tomu věřil? Větře, větře, tajný posle, my si rozumíme, lidem řeknem, co se musí, tobě, o čem sníme.

O týden později jsem na stejné ulici umístila další dva pokusy pouliční poezie. Tentokrát jsem použila verše Františka Gellnera: Miluju severní nebe. Miluju severní nebe, bílé a bez citu, kterým se marně prodírá slunce, chladné a bez svitu. Miluju severní pláně, se smutkem zavátých cest. Miluju večerní mlhy, severních velkoměst. Miluju severní muže, těl těžkopádných a mdlých, s bezradnou truchlivou touhou, v srdcích tesklivých. Miluju severní ženy, bázlivě stulené v tmách, které prožívají své lásky, v snech a vzpomínkách.

***** 

Místo: Obec Lipnice - Dolní Dvůr

Datum: Leden 2010

V maličké osadě, kterou tvoří pouze několik domů, jsem nalezla křížek s prázdným výklenkem. Umístila jsem do něj drobný obrázek na skle s motivem plačící dívky, který vychází z jednoho mého obrazu.

Verze na skle:

A výsledná situace: 

*****

Místo: autobusová zastávka v obci Bojiště-Vysoká, okr. Ledeč nad Sázavou
Datum: 2010

Jedna starší věc.

*****    

Místo: výklenek hradební zdi u kostela sv. Bartoloměje, Pelhřimov

Datum: Leden 2011

Do prázdného podivně utopeného výklenku, který je součástí torza bývalých městských hradeb jsem sprejem namalovala motiv matky s dítětem - jakousi současnou madonku. I tato má práce má svůj předobraz ve variantách na plátně, neboť tento motiv mě nepřestává lákat. 
  

V současné době tato práce již neexistuje, zeď výklenku je opět bílá.

Tento projekt se souběhem událostí stal dalším z řady spíše nepochopených a nezáhodných a pro mě to znamenalo opětovnou nepříjemnou dohru s policií. Dosud není jasné, jak všechny mé případy dopadnou. Schyluje se však k rozhodnému bodu, kdy se vše naráz nějak rozetne. Až tento bod nastane, všechno se pokusím sepsat do delšího příspěvku na tomto místě, který podle všeho také tento blog uzavře. Do té doby ale budu o podrobnostech mlčet, protože má situace je nejistá a proměňuje se ze dne na den jako na kolotoči. Mohu si jen postesknout verši z jedné písně Filipa Topola: "...neustále se bojím policajtů, jsou tak strašně nemuzikální..." Má situace se samozřejmě nedá srovnávat s jeho zkušenostmi, ale pomalu začínám chápat fakt, že obecná moc si konstituuje umění, jak se jí zlíbí a tvořící jedinec je pouhým náhodným kamínkem, zrnkem písku, vhozeným do jejího železného soukolí. Není asi žádného umění, tak jak ho chápu já, totiž, že věci vypovídají. Je asi jenom mnoho bolesti nazmar, mnoho bolesti pro smích jiných a pak už zbývá jenom nepřeberné množství zboží na továrním páse, které se jednou prodá za míň, jindy za víc, nevím. 

*****  
Místo: ?

Datum: ?

Jedna drobná starší práce, jejíž datací si nejsem jistá a jejíž lokaci z důvodů neustálého policejního popotahování mých street-artových projektů neuvedu je lightbox "Pláž". Jednalo se o motiv dvojice na pláži, opět na základě jednoho mého obrazu, který jsem umístila na dlouhodobě nevyužívaný reklamní světelný box.

*****  

Skončilo to. Těch několik málo věcí, které jsem zkusila, způsobilo několik drobných událostí, které se větvily a větvily, v jakýsi pomyslný příběh, ale postupně se slily zpátky v jeden proud, jež nyní ustal v nekonečném šumu moře a větru v oblacích.

Na počátku jsem své outdoorové pokusy vnímala jako jakousi hru malby a venkovního negalerijního prostředí. 

Malba je pro mne nutnost, ale nikoliv hédonistická, ani pocházející z přetlaku zoufalosti. Když maluji obraz, usiluji dosáhnout jakéhosi nulového bodu, jakéhosi zahození ideologičnosti nebo naopak kriticismu, zahození čtení světa, jde mi o pouhý dech života a pokud možno minimálními prostředky -primitivně- pouhou barvou, o cosi jako dětský úžas jazykem barevných skvrn.

Bez předmětu, abstraktně, nemaluji jenom proto, že tento úžas ve mne vyvolává něco, co zažiju. A tohle něco je důvodem, proč vůbec beru štětec do ruky - tohle něco je také pomyslným cílem obrazu. Většinou je to nějaká přítomnost člověka.

Tahle romantická představa bodu nula, dětinského pohledu, mi je představou prvotní čistoty, představou krásy. Proto jsem si začala říkat Pure Beauty, Čistá Krása.

Pure Beauty u malířky zní strašně troufale, tak si může říkat jenom nehorázná domýšlivka, ale nechala jsem to už tak být, také jako jakousi sebeironii, které ovšem mohu rozumět jen já.

Později jsem začala ke svému malování, ke svým obrazům, být stále skeptičtější. Ve světě současného výtvarného umění, kde se stále dokola ozývají otázky ohledně uměleckého provozu, když se hovoří o konstruování obrazu umění uměleckými institucemi a odsunutí tvořícího umělce na druhou kolej, do role žadatele u úředního okénka, mi moje slepá víra v životnost malování a současně čekání na rutinně otištěné razítko připadalo v nepoměru. Malby jsem se vzdát nedokázala, ani jsem nechtěla, chtěla jsem jen zkusit se alespoň trochu přiblížit se oné matrici, ze které beru své důvody pro malování, která se do mě otiskuje. Jednoduše jsem chtěla být blíž svému okolí, světu, v němž žiji. Chtěla jsem zkusit něco namalovat přímo do něj.

Brala jsem ten pokus, který jsem si pro sebe pojmenovala outdoor art, spíše jako jakousi hru, jako jakéhosi křídou nakresleného skákacího panáka na chodníku, spíš než, že bych se rozhodla vzít město ztečí. A tak, ačkoliv jsem si na počátku říkala, že mé pokusy jsou spíše okrajový jev tzv. street artu, neboť zůstávají vlastně malbou, a kupříkladu graffiti jsou na hony vzdálené, jsem se později vyjevená a nepřipravená ocitla uprostřed ulice, kde na jedné straně stojí strážci zákona a na druhé umělci ulice. Z obou stran jsem chytla lehoučký políček, abych napříště nepřekážela v cestě a raději si šla po svém a obě strany pokračovaly ve svém zápase.

Moje peripetie s policií, které jsou v tomto blogu vypsány, nakonec skončily odpracováním trestu obecně prospěšných prací a dvouletým podmíněním. Umělecké otázky, které mě zajímaly, se ukázaly u policie i soudu jako zcela irelevantní a tak jsem byla se svým „neškodným“ uměním postavena na roveň graffiti writterům a různým tvůrcům street-artu, což je lehce absurdní, úsměvné, přihlédnu-li k tomu, že z jejich pohledu jsem povětšinou hanbou fenoménu street-art.

V rozhovorech s nimi se totiž ukázalo, že mé věci jsou pro ně skutečně jen těžko přijatelné, že onen nulový bod, o který usiluji, je těžko pochopitelný a tak jsou mé pokusy podezřívány a následně vnímány jako kýče, neboť tvorba umělců street-artu vychází z jasně definované sociální pozice a míří z pohledu společnosti k radikálně profilované subkultuře či k angažovanému umění. Tito tvůrci si drží si svou svobodu či odvážně reagují na určité závažné otázky a já je proto velmi obdivuji a chápu druh autenticity, o který jim jde, a přesto je nenásleduji, moje pokusy se nekryjí s jejich úsilím, jednoduše proto, že lpím na malbě, že je pro mne malba primární nutností a také že se pohybuji v jiném prostředí, v prostředí venkova, které mě jaksi zpomalilo, že se spíš potýkám sama se sebou a tak si kladu jiné otázky a hájím si jiný prostor. Ze strany umělců street-artu jde asi primárně o tvoření uprostřed sociálního dění  a měli odvahu malbu zahodit jako víceméně nepotřebou, pokud hrozí spoutání jejich tvoření světem uměleckých institucí, já však stále naivně věřím především malbě. Poslední dobou, nejen ve svých venkovních pokusech, ale i v obrazech si stále více koleduji o nařčení z kýče, když se pokouším o prostoduché či idylické motivy, ale nedá mi to jinak, musím se o tyto motivy pokoušet, vnímám je jako jakousi výzvu, kde je obtížné ustání nulového bodu. Rozhodně si nechci dávat klapky na oči před křikem světa, také pracuji na základě nutnosti, ale jsem jiná - svou nutnost spatřuji v hledání prostého pohledu bez hodnocení, který počíná i končí vytržením a úžasem nad samozřejmostí života. Dovedu pochopit, že tato moje jinakost pro umělce ulice může být něčím nepříjemná, nechutná, že je to dokonce něco, proti čemu se staví svojí jinakostí. Spatřují v tom asi egoismus, ale egoismus je právě to, co se snažím zahodit.

K lehce zmatenému, rozporuplnému závěru událostí, které jsem spustila několika svými drobnými pokusy, patří ještě poslední střípek, kdy jsem motiv na zastávce v Dehtářích mohla po  policejním požadavku nahrazení škody zatřením tento motiv obnovit legálně. Najednou se původní věc posunula do oblasti užitého umění. Přikládám fotografie:

Pro mne jde o jakési ohlédnutí za celým příběhem mých outdoorových pokusů, které se tak nějak přirozeně uzavírají, blog je tak ukončen a mne celá situace nutí k sebereflexi a nabízí se položit si otázku, co je to vlastně to umění?, jaké mám o něm představy?, jistě jsem se mnohokrát spletla, ale uvnitř cítím stále to nutkání… Jak tedy dál? Co mi připadá důležité a co nikoliv?

A tak stojím sama. Nad hlavou mi plynou oblaka.

*****